Ve stínu vlastní minulosti

Kapitánka Lída Karasová seděla sama v pilotní kapsli Chronosu-9. 

Všechno uvnitř lodi vibrovalo jemným, kosti zalézajícím brumem, přesně tím, který doprovází přechod časové membrány. 

"Vstup do minulosti za třicet vteřin," hlásil počítač. 

Lída zavřela oči. 

Měla jediný úkol: vrátit se do roku 2043 a zabránit katastrofě v jaderné laboratoři FeynTechu. 

Při výbuchu tam zemřelo 312 lidí. Mezi nimi i její sestra Veronika. 

"Tentokrát to nenechám stát," zašeptala. 

Chronos-9 se prohnul prostorem jako křídlo ptáka v bouři. Čas se kolem ní napjal, roztáhl… a pak praskl. 

1. Včerejšek, který už není včerejškem

 Lída stanula na starém parkovišti před FeynTechem. 

Byla noc. 

Déšť bubnoval na asfalt, jako by se snažil zaklepat na její vlastní nervy. 

Laboratoř byla osvětlená zevnitř. 

A v okně na čtvrtém patře spatřila Veroniku, mladší o šest let, unavenou, ale usměvavou, přesně tak, jak si ji pamatovala. 

"Pořád žije… pořád žije…" opakovala si Lída jako modlitbu. 

Její plán byl jednoduchý: 

najít technika, který omylem spustí reakci, a odstavit jeho panel ještě před chybou.

 Vše probíhalo přesně, jak říkala data. 

Až do chvíle, kdy v chodbě uslyšela… svůj vlastní hlas. 

2. Setkání s tou, která sem neměla přijít 

Zpoza rohu vyšla žena v černé bundě, promočená deštěm, s pohledem tvrdým jako sklo. 

Lída zalapala po dechu. 

Byla to ona. 

Nebo spíš jiná ona. 

Starší. Unavenější. S jizvou nad obočím, kterou Lída získala až o dva roky později. 

"Co to má být?" vyhrkla. 

Druhá Lída se pousmála. "Tohle je čtvrtý pokus."

 "Čtvrtý?" 

"Ano. A všechny skončily stejně. Veronika zemře, ať uděláš cokoliv." 

Mladší Lída couvla. "To není možné…" 

"Možné? Já jsem to viděla. Čas je gumový, Lído. Ohnout jde. Přelomit ne.

" Stáhlo se jí hrdlo. "A proč jsi tady teď?" 

Druhá mávla rukou směrem ke schodišti. 

"Abych ti zabránila udělat tu samou chybu, kterou děláme pořád." 

3. Rozhodnutí, které nepatřilo nikomu z nich 

Z čtvrtého patra se ozval alarm. 

Byl to první signál přehřátí komory… moment, kdy se budoucnost začínala hroutit.

 Mladší Lída se rozběhla. 

Starší ji chytla za ruku. 

"Nech ji jít," řekla tvrdě. 

"Je to bod, který musí nastat." 

"Ne!" mladší vytrhla ruku. "Já jsem sem přišla, abych ji zachránila! Proč bych se jinak vracela?" 

Starší Lída se zamračila. 

"To je právě to," řekla tiše. 

"My se nevracíme kvůli ní." 

Mladší ztuhla. "Co tím myslíš?" 

Starší se k ní naklonila, až cítila její dech. 

"Cestujeme kvůli sobě. Abychom znovu viděly poslední okamžik. Abychom znovu slyšely její hlas. Abychom znovu cítily, že jsme tady byly… ale nepomohly." 

Mladší Lída ucouvla. 

Ne kvůli slovům, ale kvůli tomu, jak přesně věděla, že jsou pravdivá. 

4. Konec, který nešel zlomit

 Výbuch otřásl celou budovou. 

Skla oken praskla. 

Horký vzduch hvízdl jako píšťala něčeho, čím se derou ven pekelné síly. 

Lída běžela ke schodům, ale už věděla, že nestihne nic. 

Starší verze se k ní přidala. Obě se zastavily u dveří do laboratoře 4A. 

Dveře byly zaklíněné. 

Zevnitř zazněl křik. 

Krátký. 

Pak ticho. 

Lída se sesunula k zemi.

 "Proč… proč nás sem čas pořád pouští?" zašeptala skrze slzy. 

Starší verze si klekla vedle ní. 

"Protože tohle není trest," řekla. 

"Tohle je dávka pravdy." 

"Jaké?" Druhá Lída se usmála smutně. 

A právě tehdy to mladší pochopila a bylo to horší než výbuch.

 5. Rozuzlení 

Starší Lída řekla: 

"Nepřišly jsme zachránit Veroniku. 

Přišly jsme si uvědomit, že jsme ji nezachránily ani poprvé."