Strašidlo zadních dvířek

Zadní dvířka domu na konci ulice U Lomu nikdy pořádně nedoléhala. 

Vždycky zůstala otevřená o šířku dlaně – jen tak, aby dovnitř lezl chlad, průvan a pocit, že něco by klidně mohlo vejít taky. 

Paní Marie je zavírala každé ráno. 

Každý večer byla znovu pootevřená. 

"Průvan," říkal její muž. 

"Dřevo pracuje," dodával soused. 

Ale Marie věděla své. Dvířka totiž někdy čekala. 

Jednou, když se vracela z komory, zaslechla za sebou tiché: 

klap… klap… 

Zastavila se. 

Zadní dvířka se právě sama, pomaličku, dovírala. 

A pak - těsně před tím, než zapadla do rámu - se zasekla. 

Jako by se mezi ně a zárubeň vsunula… ruka. 

"Haló?" zkusila Marie nejistě. 

Zpoza dvířek se ozvalo nespokojené zamlaskání. 

"No jo," zamručel hlas. "Zase. To je pokaždé." 

"Kdo je tam?!" vyjekla. 

"Já," odpovědělo to. "Strašidlo zadních dvířek. Nelekejte se. Já jen… tady bydlím."

 Marie si sedla na schod. 

Ne proto, že by omdlela ale protože to znělo, jako by to mluvilo úplně vážně.

 "Bydlíte… kde přesně?" zeptala se po chvíli. 

"Mezi," odpověděl hlas. "Mezi otevřeným a zavřeným. Mezi domem a venkem. Mezi tím, co je hotové, a tím, co se ještě má stát. Já potřebuju, aby dvířka nebyla úplně zaklapnutá. Když je zavřete nadoraz, tak… no… mě to mačká." 

"Tak proto nikdy nedrží?" hlesla Marie. 

"Přesně tak. Já se snažím být nenápadné strašidlo. Jen malinko škvírky. Jen aby mohl vzduch procházet." 

Marie vstala a opatrně dvířka otevřela víc. 

Z temnoty za nimi vykouklo cosi jako stín se sukem  připomínalo uzel ve dřevě, který se naučil mluvit. 

"Děkuju," povzdechlo si strašidlo. "To je úleva." 

"A… co tady vlastně děláte?" zeptala se. 

"Hlídám přechody," řeklo strašidlo. "A občas pustím dovnitř věci, které zapomněly zaklepat. Kočky, vůně deště, staré vzpomínky… někdy i trochu strachu. Ale jen maličko. Aby dům nezlenivěl." 

"A když vás vyženu?" zkusila Marie. 

Strašidlo se zatvářilo dotčeně. "To bych se muselo přestěhovat k popelnicím. A tam už je duch víka. Ten je hrozně hlučný." 

Marie se usmála. 

"Dobře. Tak zůstaňte. Ale jen malá škvíra, ano?" 

"Samozřejmě," přikývlo strašidlo. "Já nejsem žádná průvanová bestie." 

Od té doby nechává Marie zadní dvířka pootevřená přesně na šířku dlaně. 

Dům méně skřípe. 

Vzduch voní po zahradě. A když se někdy v noci ozve tiché klapnutí, ví, že strašidlo jen mění polohu. 

Protože ne všechna strašidla chtějí děsit. 

Některá jen chtějí , aby se dveře nezavíraly příliš nadoraz.