Program

Ten den byl tak obyčejný, že si ho ani nechtěl zapamatovat. 

Práce se protáhla, ale ne nepříjemně. Jen o pár vět, o pár podpisů, o pár minut déle, než člověk čeká. Venku se již stmívalo a vzduch měl tu zvláštní průzračnost, která patří večerům, kdy se očekává něco nového. Ne velkého. Jen dobrého. Šel do divadla. 

Těšil se. 

Na to, že se konečně klidně posadí, že ztichne ruch kolem, že bude naslouchat cizím slovům, která se na chvíli stanou jeho vlastními. 

Cestou dojedl svou svačinu. Poslední sousto bylo sušší, a musel ho zapít prázdným nádechem. Několik drobků mu zůstalo na kravatě, kterou uvázal narychlo a bez zrcadla. Cítil je tam, malé a neodbytné. Přiložil ruku ke krku, aby uzel srovnal, ale kravata zůstala křivá, jak byla uvázána ve spěchu. 

Když otočil hlavu, jeho strniště tiše zašustilo o límec košile. Ten zvuk mu připadal příliš hlasitý. 

Vstoupil do sálu. 

Uvnitř jej obklopila známá vůně divadla. Směs staré látky, prachu, leštěného dřeva a lidské přítomnosti. Byla uklidňující. Znamenala začátek, něčeho o čemž už několik dní snil. 

Přišel později, než chtěl. Na jevišti už hra běžela a byl rád, za to, že ho uvaděčka ještě pustila dovnitř. Hlas herců byl pevný a klidný. Každé slovo mělo své místo, svůj směr, svůj konec. Vnímal význam vět, jejich váhu, jejich ticho mezi nimi. Jen pohyby herců byly zvláštní. Nebyly špatné. Ne nepřirozené. 

Jen ne zcela jejich. 

Ruka, která se zvedla, se na nepatrný okamžik zastavila, jako by čekala na jemné potvrzení, že smí pokračovat. Krok vpřed nebyl jedním rozhodnutím, ale několika drobnými, neviditelnými souhlasy. Trajektorie jejich pohybů byla přerušovaná, nedokončená, a přesto naprosto přesná. Působili jako loutky, jejichž provázky někdo drží příliš vysoko, než aby byl vidět a proto jejich pohyb doprovází jistá nevyrovnanost. Tu myšlenku však okamžitě zaplašil. Některé inscenace jsou prostě stylizované, řekl si. Tak se s tím smiř. 

Našel svou řadu. 

"Promiňte," zašeptal tiše. 

První divák pomalu přitáhl nohy. Druhý reagoval o zlomek vteřiny později. Třetí uhnul až ve chvíli, kdy stál těsně u něj. Prošel kolem nich opatrně, bokem, s vědomím vlastní nepatřičnosti svého pozdního příchodu. Cítil látku jejich kabátů, jejich ticho a jejich neochotu. 

Posadil se. 

Sedadlo bylo měkké a pohodlné. Přesně tvarované na jeho mírně obézní postavu. Jakoby si ho pamatovalo. Jakoby tam v něm už někdy seděl. 

Teprve po chvíli si všiml, že lidé kolem něj drží v rukou tištěné programy. Nebylo na tom nic zvláštního. Jen způsob, jakým je drželi. Ležely jim v dlaních otevřené, prsty rozprostřené podél okrajů, jako by čekali. 

Pak se jeden z programů pohnul. Pomalu, v přesném oblouku, nahoru a dolů. 

Další ho okamžitě následoval. Pak další a další. 

Brzy se programy pohybovaly všude kolem něj. Po jeho levici. Po pravici. V řadě před ním i za ním. Mírně, tiše, ale v naprosto dokonalém rytmu. 

Jako by jimi někdo mával. Nikoliv jednotlivě. Společně. 

Na jevišti herec pronesl další větu. 

V tom okamžiku se programy zastavily. Pak se znovu pohnuly. Ve stejném rytmu jako jeho hlas. 

Cítil, jak se mění vzduch. Vůně, kterou vnímal při vstupu, se ztratila. Nebo byla překryta něčím jiným. Něčím hutnějším. Starším. Byla to zatuchlina. Ne prach z látky. Ne stáří budovy. 

Něco, co přichází, když se vzduch dlouho nepohne. Když už není proč. 

Polkl. 

Jeho strniště znovu zašustilo o košili. Ten zvuk byl jediný, který nezapadal do společného rytmu. 

Podíval se dolů na svůj vlastní program. Nepamatoval si, že by si ho vzal. Ležel mu v rukou, otevřený uprostřed. Papír byl silnější, než čekal. Nebyl nový. Spíš takový starý, zažloutlý, na jaký se tisklo před mnoha lety. Písmena byla drobná, ozdobná. 

Nejprve četl bez větší pozornosti. Názvy scén. Jména postav. Věty, které nevyžadovaly velkou pozornost. 

Pak jeho oči sklouzly níž. Na samý okraj stránky, kde už nic být nemělo. 

Tam stál jiný text. Menší. Oddělený lehkou vlnovkou: 

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že nás navždy opustil… 

Chvíli mu trvalo, než pochopil, proč nemůže přečíst další řádek. Ne snad proto, že by byl nečitelný, program držel pevněji, než bylo nutné. Řádky se neměnily. Nehýbaly se. Jen tam bylo: 

Jeho jméno. Jeho datum narození. A pod ním dnešního datum. 

Na jevišti někdo dořekl větu, která zněla jako konec. Programy v hledišti se v té vteřině zvedly v jediném, tichém oblouku. Cítil, jak se jeho ruce pohybují s nimi. A poprvé za celý večer se přestal snažit pochopit pohyby herců. Protože už věděl, kdo je řídí. 

A kdo řídí jeho.