Poslední patro

V domě bylo třináct pater, ale výtah měl tlačítka jen do dvanáctky. 

Nikomu to nepřišlo divné. Lidé mají rádi, když se jim nepřipomíná třináctka. Správce domu tvrdil, že třinácté patro nikdy neexistovalo. Staré plány prý byly chybné. 

Jenže výtah se občas zastavil. 

Ne na dvanáctce. 

O něco výš. 

Poprvé si toho všimla uklízečka. Výtah jí otevřel dveře do chodby, která byla stejná jako všechny ostatní, stejný koberec, stejná světla, jen o tón tmavší. Dveře bytů neměly čísla. Jen jména. Vyrytá. Starým písmem. 

Zavřela dveře dřív, než si stihla nějaké přečíst. 

Podruhé se to stalo mladému muži vracejícímu se z noční. Telefon neměl signál. Když vystoupil, výtah za ním nezůstal otevřený. Dveře se zavřely s tichým, definitivním cvaknutím. 

Chodba byla dlouhá. A tichá. Příliš tichá na dům, kde bydlí lidé.

 Z jednoho bytu slyšel kašel. 

Z jiného smích. 

Z dalšího ticho, které bylo plné očekávání. 

Správce tvrdí, že lidé někdy "odejdou". Že prostě změní adresu. Že se to stává. 

Ale obyvatelé domu vědí, že když se někdo ztratí, výtah je pak pár dní… lehčí. Jezdí plynuleji. Jako by se mu ulevilo. 

A občas, když jedete sami a zmáčknete dvanáctku, ucítíte, jak kabina ještě chvilku pokračuje. 

Ne dlouho. Jen tolik, aby vám došlo, že kdyby se dveře otevřely, 

věděli byste přesně, 

kam patříte.