OKNO, KTERÉ NEMĚLO BÝT OTEVŘENÉ 

Nikdy nebylo jasné, kdo byl první. V městečku Carven Ridge si lidé vždycky vyprávěli zvláštní historky, ale ta o Domě u tří oken byla nejstarší. Říkalo se: Pokud ve třetím okně uvidíš světlo, nebude to světlo. A pokud se ti okno otevře, i když jsi doma sám, nechoď k němu. Jacob Mills tomu samozřejmě nevěřil. Vrátil se do Carven Ridge jen proto, že práce v Bostonu mu shořela pod rukama, a najít levné bydlení v rodném městě mu přišlo jako menší peklo. Dům u tří oken byl přesně tak levný, jak čekal. Stál na konci ulice, od ostatních domů daleko, nakloněný do svahu jako člověk, který neslyší na jedno ucho. Tři okna v patře, dvě zavřená, třetí přibitá prkny. Aspoň tak to vypadalo první den.

 1. První noc 

Jacob spal tvrdě, až do chvíle, kdy ho probudilo ťuknutí. Pak druhé. A třetí. "Déšť," zamumlal. Ale déšť neťuká zevnitř. Odevzdaně vstal. Šel chodbou, která voněla starým dřevem a něčím, co nedokázal přesně identifikovat , něco mezi vlhkem a studeným kamenem. Došel až ke schodům. Nahoře bylo ticho. A pak to zaslechl znovu: ťuk… ťuk… ťuk… Přímo za přibitým oknem. Jacob se usmál. "Prkna se uvolnila," řekl nahlas. Ale to byla lež. Cítil to. Zvedl baterku, posvítil, prkna byla pořád pevně přibitá. A přesto se okno zlehka otevřelo. Navzdory hřebíkům. Navzdory fyzice. Narovnané prkno se najednou samo uvolnilo a odpadlo na zem bez jediného zvuku. Jacob stál jako přimražený. A pak spatřil… tmu. Ne noční tmu. Tahle byla hustší. Lesklá. Připomínala černou vodu, ve které se něco hýbe až příliš plynule. Z hloubi té temnoty se ozvalo tiché, neuskutečněné nadechnutí. Jacob zabouchl dveře do pokoje a utekl dolů. Do rána nespal. 

2. Den, který voněl jako špatné znamení 

Ráno zjistil tři věci Prkna ležela na podlaze, ale hřebíky nikde. Okno bylo zavřené. Nikdo v okolí nevěděl, kdo prkna přibil. Ani kdy. Ani proč. Starý soused, pan Cray, jen řekl: "Chlapče… v tom okně byl kdysi vidět tvář. Nebyla naše. A nebyla živá. A od té doby se tu nežertuje s prkny." Jacob se usmál. Nedůvěřivě. Ale uvnitř něj už cosi rostlo. Cosi, co nešlo pojmenovat.

 3. Druhá noc 

Tentokrát nespal vůbec. Seděl v obýváku s hrnkem kávy a poslouchal staré rádio, když se to stalo. Z horního patra se ozval tahavý škrábavý zvuk. Ne jako myš. Ani jako člověk. Spíš jako něco, co má příliš dlouhé prsty. Jacob zvedl baterku. Zase ten zvuk: šššššrrr… šššššrrr… Ze stropu se sesypal prach. Jacob se nadechl a vylezl po schodech. Každý krok vrzal jako varování, ale ticho mu bylo ještě nepříjemnější. Dospěl ke dveřím pokoje s oknem. A pak to uslyšel, přímo za dveřmi: "Jsi vzhůru?" Byl to hlas. Tichý. Únavou se táhnoucí. Nezněl lidsky, ale zněl… přesně jako on. Jako kdyby Jacob slyšel sám sebe, ale mluvícího z jiného místa. "Kdo je tam?" zašeptal. Hlas odpověděl: "Pusť mě ven. Jsi přece já." Jacob ztuhnul. A pak udělal to nejhorší: otevřel dveře.

 4. Proč lidé nemají mluvit sami se sebou 

Pokoj byl prázdný. Prkna na zemi. Okno otevřené dokořán. A před oknem… stál Jacob. Nebo něco, co mělo jeho tvář. Jeho oči. Jeho výraz. Jenže stál naruby, jako obraz v zrcadle, který se rozhodl vystoupit ven a zapomněl, jak funguje pohyb. "Co… jsi?" vydechl Jacob. To druhé Jacobovo já se pousmálo. Kůže na jeho tváři byla tenká jako papír. A pod ní se cosi pohnulo. Něco, co vrhalo stín opačným směrem než světlo. "Jsem ty, Jacobbe. Ale z druhé strany." "Z jaké strany?" "Z té, kde okna nevedou ven." Dvojník udělal krok dopředu. Jeho noha se dotkla podlahy a ta se pod ním zvlnila jako voda. "Ale já jsem chtěl ven. A ty jsi byl tak laskavý… že jsi otevřel." Jacob ustoupil k chodbě. Dvojník udělal další krok a jeho pohyby byly čím dál méně lidské. Jako had, který si půjčil lidské kosti. "Teď si vezmu tvoje místo… když ti to nevadí." Nevadilo? Jacob se otočil a rozběhl. Nikdy neběžel rychleji. Za sebou slyšel jen jedno: "Jen jedno tělo… jen jedno světlo… a jen jedna strana okna, Jacobe." 

Epilog 

Ráno sousedé viděli, že se v domě svítí. A později i Jacoba, jak dům opouští, usmívajícího se, klidného. Nikomu nepřišlo divné, že jeho stín je trochu… jiný. Že se občas hýbe zpožděně. Že někdy chybí úplně. 

A že když někdo prochází kolem Domu u tří oken, z toho třetího okna se občas ozve tiché: ťuk… ťuk… ťuk… Jako kdyby někdo chtěl ven. Někdo, kdo má stejný hlas jako Jacob. Ale ne stejný úsměv.