Nikdy nespi v trávě

Všichni věděli, že se to nemá. 

Staré ženy říkaly, že tráva tu noc není jen tráva. Že mezi stébly zůstává něco po ohních. Po slovech, která se říkají nahlas jen jednou za rok. 

Ale mladí se smáli. 

Oheň dohoříval, lahve byly prázdné a noc byla příliš teplá na to, aby někdo šel domů.

 "Zůstanu tady," řekl Marek a lehl si kousek od vyhasínající hranice. "Ráno mě probudí slunce." 

Tráva byla měkká. Vzduch voněl kouřem a hlínou. Slyšel vzdálený smích, pak už jen šumění větru. 

Usnul rychle. 

Probudil se, protože mu bylo chladno. 

Ne obyčejně. 

Měl pocit, že mu něco vyrůstá do zad. 

Ne bolest. Spíš tlak. Jemný, vytrvalý. Jako když vás něco podpírá ze země. 

Zkusil se otočit. 

Nemohl. 

Tráva kolem něj byla vyšší. 

Ne o moc. Ale jiná. Tmavší. Lesklejší. 

Stébla se nakláněla k němu. 

Ne větrem. 

Úmyslně. 

"To je sen," zašeptal. 

Tráva se lehce zachvěla. 

Chtěl zvednout ruku. 

Zvedla se. 

Ale nebyla jeho. 

Byla zelená. 

Tenčí. 

Kloub byl špatně. 

Tehdy pochopil. 

Ne že tráva roste. 

Ale že si pamatuje. Pamatuje si těla, která na ní ležela. Pot, krev, popel z ohňů. A jednou za rok si může vybrat. 

Jedno. 

Ráno přišli lidé uklízet místo po oslavě. 

Na louce nebylo nic zvláštního. Jen tráva byla na jednom místě hustší. Sytější. 

A mezi stébly se lehce pohupoval předmět. 

Prázdná lahev. Nikdo si nevzpomněl, komu patřila. 

Nikdo si nevzpomněl, že Marek vůbec přišel. 

Jen vítr šeptal mezi stébly něco, co znělo jako: 

Ještě jeden. 

Od té doby staří lidé říkají jen krátkou větu. 

Ne dlouhé varování. Ne pohádku. 

Jen: 

Nikdy nespi v trávě na Filipojakubskou noc.