Na Lovu

NA LOVU – KROK VPŘED, KROK ZPĚT Studio bylo plné světla. Publikum se smálo. Hudba hrála přesně tak hlasitě, aby překryla nervozitu. 

Čtyři soutěžící stáli vedle sebe. 

Lovec proti nim. 

Usmíval se. 

"Začneme," řekl. 

První soutěžící šel na individuální část. 

Otázky plynuly rychle. 

"Hlavní město Kanady?" 

"Ottawa." 

"Správně." 

Lovec jen lehce přikývl. 

Nedělal chyby. Ale ani nespěchal. 

Když přišla nabídka, byla nízká. 

"Půjdete dolů za méně peněz?" zeptal se moderátor. 

Lovec se lehce naklonil. 

"Klidně ho pusťte," řekl tiše. 

Soutěžící prošel. 

Snadno. 

Druhý také. 

Lovec udělal jednu chybu. Záměrně. 

Publikum se zasmálo. 

"Dnes nemáte formu," poškádlil ho moderátor. 

Lovec se podíval na soutěžícího. 

"Formu mám," řekl klidně. "Jen si vybírám." 

Třetí soutěžící začal cítit, že něco nesedí. 

Otázky byly snadné. 

Příliš snadné. 

"Kolik je 7×8?" 

"56." 

"Správně." 

Lovec odpověděl pomaleji. 

Ne protože by nevěděl. 

Protože čekal. 

Když přišla společná honička, byli všichni čtyři v týmu. 

Čtyři proti jednomu. 

Výhoda byla na jejich straně. 

Začali odpovídat. 

Body naskakovaly. 

Lovec byl o krok zpět. 

O dva. 

O tři. Publikum vstávalo. 

"Tohle dáte!" křičel moderátor. 

Pak lovec zvedl oči. 

Jen trochu. 

A tempo se změnilo. 

Začal odpovídat bez pauzy. 

Bez nádechu. 

Bez pohybu rtů. 

"Správně." 

"Správně." 

"Správně." 

Rozdíl se zmenšoval. 

Čtyři kroky. 

Tři. 

Dva. 

"Ještě jeden bod a vyhráváte!" křičel moderátor. 

Soutěžící odpověděli správně. 

Obrazovka ukázala výhru. 

Hudba hrála. 

Publikum tleskalo. 

Lovec se usmál. 

A zmáčkl tlačítko. 

Čas se vrátil o deset vteřin zpět. 

Nikdo si toho nevšiml. 

Jen lovec. 

A jeden ze soutěžících. 

"To už jsem říkal," zašeptal muž uprostřed týmu. 

Nikdo ho neslyšel. 

Znovu otázka. 

Znovu odpověď. 

Tentokrát špatně. 

Lovec je dostihl. 

Jednoho. 

Zmizel z tabule. 

Z týmu. 

Z paměti ostatních. 

"Byli jste tři," řekl moderátor automaticky. 

"Ne," zašeptala žena vedle něj. "Byli jsme čtyři." 

Lovec ji nechal odpovědět ještě dvakrát správně. 

Nechal ji nadechnout. 

Nechal ji uvěřit. 

Pak ji stáhl. 

Rychle. 

Bez varování. 

Na konci zůstal jeden. 

Lovec stál naproti němu. 

"Proč nás pouštíš?" vydechl poslední soutěžící. 

Lovec se naklonil blíž. 

"Protože když běžíte," řekl tiše, "chutnáte lépe." 

Ráno běžela repríza. 

Čtyři soutěžící. 

Napínavý souboj. 

Lovec prohrál o jeden bod. 

Všechno normální. 

Jen ve studiu chyběla jedna židle. 

Nikdo nevěděl proč.