Poprvé se rozsvítil omylem.
Stál v koupelně, rozespalý, a díval se na svůj obličej v zrcadle. Byl unavený, šedý, jako všichni ostatní. Když si zhluboka povzdechl, koutky očí se mu slabě rozžehly, ne oslnivě, spíš jako když se v dálce rozsvítí okna tichého města.
Myslel si, že je to tlak. Nebo únava.
Zhasl.
Ale ten pocit zůstal.
Naučil se to ovládat. Nejdřív jen prsty. Jemné světlo pod kůží, teplé, klidné. Pak celé dlaně. Světlo nebylo ostré, nedělalo stíny. Věci pod ním vypadaly skutečnější, než si pamatoval. Barvy se nezesilovaly. Vracely se.
Nikomu o tom neřekl.
Poprvé ho někdo viděl rozsvíceného v metru. Dítě. Přestalo plakat a dívalo se na něj s otevřenými ústy. Matka si všimla, že je najednou ticho, a pak zahlédla jeho obličej.
"To není normální," řekla.
Zhasl.
Od té doby se bál světla víc než tmy.
Zjistil, že světlo reaguje na emoce. Radost ho zesilovala. Smutek tlumil. Vztek ho měnil v ostré, nepříjemné blikání. Jednou, když se rozčílil tak, že praskla žárovka v místnosti. Ne jeho vinou... jen se styděla.
Začal si hlídat, co cítí.
Jednou v noci uviděl ženu sedět na chodníku. Plakala tiše, tak, aby ji nikdo neslyšel. Nevěděl, co říct. Nikdy to neuměl. Místo toho si k ní sedl.
A rozsvítil se.
Světlo se dotklo jejích rukou. Její dech se zpomalil. Slzy přestaly téct ne proto, že by zmizel smutek, ale proto, že už nebyla sama.
Druhý den o něm psali. Fotografie. Svědectví. Spekulace. "Zázrak." "Podvod." "Hrozba." Někdo navrhl, že by se měl registrovat. Jiný, že by se měl vypnout.
Zkoušeli ho zavřít do místnosti bez oken.
Světlo si cestu našlo.
Poslední, co se o něm ví, je záznam z kamery v podchodu. Stojí tam, klidný, a kolem něj se shromažďují lidé. Někteří si zakrývají oči. Jiní pláčou. Všichni zůstávají.
Světlo sílí.
Neoslepuje.
Odhaluje.
A pak obraz zhasne.
Říká se, že od té doby, když je město příliš temné, někde v davu se objeví slabý, lidský svit. Nehledá pozornost. Nechce následovníky.
Jen připomíná,
že i člověk může být lampou.
A že svět se ho bojí právě proto.