Hlas ze suterénu

Když Emma Thompsonová po dvanácti letech otevřela dveře starého rodinného domu v Barrow's Hollow, cítila jen ticho. Takové to přesycené ticho, jaké mají domy, ve kterých dlouho nikdo nebyl, jako by čekaly, až něco řeknete první. 

"Jenom se tu porozhlédnu," šeptla si, i když nikdo neposlouchal. 

Táta zemřel nečekaně a dům připadl jí. Měla tu strávit jeden víkend, projít věci a rozhodnout, jestli ho prodá. Jednoduchý plán. 

Jenže hned první večer uslyšela klepání. 

Bylo tiché, nepravidelné. Jako když klepe voda v trubce. Nebo když se někdo dotýká dřeva zevnitř. 

Emma byla unavená, takže to ignorovala. Ale druhou noc, přesně v 2:13, ji to probudilo.

 Klep. Klep. Klep. 

Tentokrát přišlo odkudsi z podlahy. 

"Ne," zamumlala. "Ne dneska." Vzala baterku a šla za zvukem. Zvuk ji dovedl až k malým dvířkům do suterénu, táta ten prostor vždy zamykal. Teď byly pootevřené.

 "Tati?" vypadlo z ní. 

To byla chyba. 

V momentě, kdy to vyslovila, se zvuk zastavil. 

Jako by naslouchal. 

Emma se zhluboka nadechla a ve světle baterky pohlédla dolů. Na schodech nic. Jen prach a pavučiny. Ale mezi dvěma posledními schody se válela skleněná kulička. Zářivě modrá, přesně taková, jaké si hrála jako dítě. 

Emma ji zvedla. A v tu chvíli… 

Klep. 

Tentokrát přímo vedle její ruky. 

Z místa, kde by nemělo být nic než beton. 

Emma uskočila. Baterka jí málem vypadla. 

A pak zašeptal hlas. Příliš tichý, aby ho slyšel kdokoli jiný, ale dost zřetelný, aby jí srdce poskočilo. 

Emmo… jsem tady… pustíš mě ven? 

Baterka zablikala. V kuželu světla spatřila obrys. Ne člověka. Ne úplně. 

Byla to silueta malého kluka, složená z prachu a stínu. A držela v ruce, její dětskou modrou kuličku. Další, stejnou. Stejnou, kterou zvedla ze schodu. 

"To není možné," šeptla. 

Pusť mě ven, řekl hlas znovu. Tentokrát zněl… dotčeně. Jako by byl unavený tím, že čeká. 

Emma zaklapla dveře do suterénu, otočila klíčem a vyběhla do obýváku. 

Toho večera nespala.

 Ráno bylo horší 

Emma chtěla odjet. Hned. Ale auto nenastartovalo. Mobil neměl signál, což se v tomhle kopcovitém kraji občas stávalo. 

Tak se vrátila dovnitř a našla druhou kuličku. Ležela na kuchyňském stole. Vedle hrnečku, který večer nechala prázdný. Teď byl plný vody. 

Voda v něm pumpovala drobné vlnky. 

Někdo, nebo něco, do ní klepalo. 

Emma couvla, ale bylo pozdě. Za zády slyšela dětské kroky. Pomalu se otočila. 

Stál tam ten chlapec. 

Ale už nebyl stínový. Teď měl podobu, mokrý, vybledlý, tvář mírně nafouklá, jako by dlouho ležel pod vodou. A přesto se usmíval. 

"Emmo," řekl věčně dětsky. "Pamatuješ si mě?" 

A ona si vzpomněla. 

Její mladší bratr Tommy. Zemřel tu, v domě, když jí bylo sedm. Utopil se v sudu na dešťovku za domem. Ale táta jí nikdy nedovolil mluvit o tom, co Emma tvrdila, že slyší: Klepání pod podlahou. 

Šepoty. Prosby. 

"Tommy…" vydechla. 

Mokrý chlapec se pousmál. Kapala z něj voda na podlahu v pravidelných intervalech. Každá kapka zazněla jako klep. Stejný zvuk, který Emma slyšela celou noc. 

"Vrátil jsem se," řekl. "A ty jsi mě přece chtěla zpátky, Emmo." 

Emma couvala, ale ruce měla slabé, nohy se jí třásly. 

Chlapec k ní natáhl ruku. 

"Pojď se mnou. Táta mě tam nechal. V té tmě. Sám. Je to tam studené… a chtělo by to společnost." 

V domě začaly praskat stěny. Podlaha se zvlnila. A zpod ní se ozval další hlas.

 Tentokrát hlubší. 

Rozbitý. 

Rozezlený.

"Emma… vrať se. Vrať se do sklepa…" 

Suterénní dveře se samy otevřely. 

Konec 

Když šerif o tři dny později dorazil na udání sousedů, našel dům prázdný. V suterénu byly na betonovém dně dvě kuličky. Modré, dokonale kulaté. 

A na posledním schodu, který byl ještě mokrý, stála třetí. 

Nikdo ji nepoznal. 

Ale kdyby tam byla Emma, věděla by přesně, komu patří.