Důvod zůstat

Starý upír se probudil těsně před svítáním a hned poznal, že je zle. 

Nebolelo ho nic. Nehladověl. Nespěchal zpět do tmy. 

Byl… spokojený. 

Ta myšlenka mu připadala cizí, skoro obscénní. Spokojenost patřila lidem, kteří měli rána. On měl jen noci, navlečené na sebe jako korálky, které už dávno přestaly mít význam. 

Seděl v křesle a poslouchal ticho. Ne to mrtvé, ale živé ticho, které zůstává, když není třeba nic říkat. 

Venku někdo zpíval. 

Ne dobře. Ale opravdově. 

Byla to žena z domu naproti. Každé ráno vyšla na balkon, zalila květiny a zpívala si, jako by ji nikdo nemohl slyšet. Upír ji pozoroval celé týdny. Ne pro krev. Pro tu lehkost, s jakou existovala. 

Dnes poprvé ho napadlo: 

Zůstal bych. 

A právě v tu chvíli pochopil, že je v nebezpečí. 

Navštívil ji tu noc. Zaklepal. Poctivě. Jako člověk. 

"Ano?" řekla. 

"Jen jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku," odpověděl. Byla to pravda, a to ho vyděsilo ještě víc. 

Pozvala ho dál. Nabídla čaj. Mluvili o počasí. O hloupostech. O tom, jak květiny někdy přežijí i bez péče. 

Bylo to… dobré. 

Když se loučili, dotkla se jeho ruky. 

Nebyl to strach, co ho zasáhlo. Byla to radost. 

A z té radosti se zrodilo přání. 

Ještě té noci dům opustil. Nezanechal dopis. Neohlédl se. Nezabil ji, jak by to kdysi udělal, aby se ochránil. Bylo to horší. 

Zmizel. 

O mnoho let později si žena občas vzpomněla na cizince s unavenýma očima. Na to, jak měla pocit, že ho zná celý život. Nikdy se nedozvěděla, proč už nepřišel. 

A starý upír? 

Putuje dál. Hladový. Unavený. Naživu. 

Protože pochopil, že největší hrozbou věčnosti není smrt. 

Je to důvod zůstat.