Někdo mi položil ruku na rameno. 

Byla těžká. Teplá. Jistá. 

Otočil jsem se. 

Za mnou nebyl nikdo. 

Stál jsem na nástupišti metra, těsně u sloupu s oloupaným nátěrem. Vzduch páchl brzdami a starým prachem. Lidé kolem mne spěchali, dívali se do telefonů, do země, skrz sebe navzájem. Nikdo si ničeho nevšiml.

 Ale to rameno pořád cítilo tlak. 

Zůstal i ve vlaku. 

Ne ruka ale přítomnost. 

Jako by se ke mně někdo přitiskl zády, velmi opatrně, aby neobtěžoval. Když jsem se pohnul, pohnulo se to se mnou. Když jsem se nadechl, nadechlo se to o vteřinu později. 

Zkusil jsem si rameno otřít. 

Dotkl jsem se cizích prstů. 

Vystoupil jsem o dvě stanice dřív. Venku pršelo a město se lesklo jako čerstvá rána. Pod přístřeškem jsem se znovu otočil. 

Nic. 

Jen pocit, že kdybych natáhl ruku dozadu, opřel bych ji o něčí hruď. 

Poprvé to promluvilo doma. 

Ne hlasem, ale váhou. 

Seděl jsem na posteli a sundával si boty, když se matrace na druhé straně lehce prohnula. Jako když si někdo přisedne, kdo nechce rušit. 

"Prosím," řekl jsem. "Ať už jsi kdokoliv…" 

Rameno se mi sevřelo. Ne bolestivě. Varovně. 

Tehdy jsem si vzpomněl. 

Na nemocnici. Na noc, kdy jsem usnul v čekárně. Na to, že mě někdo budil, protože "už je pozdě". Na pocit ruky na rameni. 

A na to, že když jsem se otočil, leželo moje tělo pořád na židli. 

Teď už chápu, proč mě nepustí. 

Nehlídá mě. 

Drží mě. Kdykoliv se přiblížím k oknu, dotek zesílí. Kdykoliv se unavím, je tam. Trpělivý. Vytrvalý. 

Jako někdo, kdo ví, že jsem zapomněl odejít.

 A bojím se jediné věci: 

že jednoho dne ruka zmizí  

a já zůstanu sám. 

Protože pak už budu vědět, 

že je čas se otočit naposledy.