1. Pohádka o Profesorovi a Vichrovi

Kdysi dávno, v chaloupce na kraji hlubokého lesa, žili dva malí knírači. Jeden byl černý jako lesní stín, chodil pomalu a rozvážně, ale v hlavě měl tolik chytrosti, že by mohl učit i lišky. Říkali mu Profesor.

Druhý byl pepř a sůl, srst mu jiskřila jako ranní obloha nad kopci. Byl věčně v pohybu, běhal, skákal, štěkal radostí a do všeho se vrhal jako první. Tenhle neposedný rytíř se jmenoval Vichr.

Ačkoliv byli každý úplně jiný, měli se rádi jako dva nejvěrnější bratři. Spolu objevovali svět a každý den se těšili na nová dobrodružství.

Jednoho dne v lese

Jedno ráno Vichr vyskočil z pelíšku už za svítání.

"Profesore, vzhůru! Dneska půjdeme do lesa! Musím zjistit, co tam v noci tak podivně šustilo!"

Profesor se rozespale protáhl, zamrkal očky a popošel k misce.

"Milý příteli," řekl moudrým hlasem, "nejprve snídaně, pak výprava. Hladový knírač špatně přemýšlí."

Vichr mezitím oběhl chalupu pětkrát.

"Ale Profesore, dobrodružství čeká!"

A tak po snídani vyrazili oba společně do lesa, který voněl borovicemi a ranní rosou.

Záhada ztraceného oříšku

U velkého smrku našli malého veverčáka sedícího na větvi a uplakaného.

"Ach, pejskové, pejskové!" bědoval. "Moje největší zásoba ...zlatý oříšek ... zmizela! Bez něj nebudu mít co dát do slavnostního koláče pro celou lesní rodinu!"

Vichr okamžitě vyskočil:

"Neboj! Já ho najdu! Já najdu všechno! Ukáž, kudy běžel zloděj!"

A už čichal, běhal, štěkal a pobíhal kolem jako malé tornádo.

Profesor si zatím sedl, přivřel oči a začal přemýšlet.

"Veverčáku," pravil po chvíli, "kdy jsi svůj oříšek měl naposledy?"

Veverčák vzdychl: "Včera večer, dával jsem ho do dutiny stromu… jenže pak začal vítr a…"

Profesor se usmál.

"Právě. Silný vítr a otevřená dutina… Příteli Vichře, podívej se pod ten keř tady."

Vichr se rozběhl, zabořil čumák do listí a v tu ránu radostně vyštěkl:

"Mám ho! Mám zlatý oříšek! Profesor to zase uhádl!"

Veverčák byl šťastný, skákal jako na pružinách a slíbil pejskům nejlepší koláč v lese.

Noc u hvězd

Cestou domů se oba knírači zastavili na louce. Slunce pomalu zapadalo a obloha se měnila do růžova.

Vichr se natáhl do trávy, vyčerpaný, ale šťastný.

"Profesore, bez tebe bych ten oříšek nikdy nenašel."

Profesor se usmál, položil si tlapku pod bradu a klidně odpověděl:

"A já bez tebe bych vůbec nevstal z pelíšku, kamaráde. My dva jsme perfektní tým."

A jak tak leželi pod hvězdami, bylo jasné, že černý Profesor a pepř-a-sůl Vichr budou mít v přírodě ještě spoustu dobrodružství, protože kam jde srdce a radost, tam se dějí zázraky. 

2. Dobrodružství u čarovného potoka

Jedno odpoledne, kdy slunce svítilo jako zlatý knoflík a vítr si pohrával s trávou, se Profesor a Vichr vydali na dlouhou procházku. Mířili k potoku, který se vinul lesem jako stříbrná stuha. Vichr běžel napřed, jak jinak, a co chvíli skočil do vzduchu – jen tak, pro radost. "Vichře, zpomal," volal Profesor, který si spokojeně vykračoval za ním. "Člověk - totiž pes - si má procházku vychutnat." "Ale Profesore," odpověděl Vichr, "potok čeká! A voda je přece nejlepší ze všeho!" 

Šplouchání, které nikdo nečekal

 Když dorazili k potoku, Vichr okamžitě vběhl do mělčiny, čvachtal tlapkami, stříkal vodu všude kolem a smál se na celé kolo psím smíchem. Profesor si sedl na břeh a s úsměvem pozoroval jeho radovánky. Najednou se z vody ozvalo: "Šplouch!" A pak ještě jednou, hlasitěji: "Šplouuuch!" Vichr strnul. "Profesore… Ta voda mluví!" Profesor naklonil hlavu. "Voda nemluví, příteli. Ale někdo v ní je." A opravdu – hladina se zavlnila a ven vykoukla kulatá hlava… vodníka! Ale pozor: ne strašidelná. Malinký vodníček, asi jako větší žabka, s kloboučkem z rákosí. "Dobrý den, pejsánci," zahalekal vodníček. "Já jsem Cvakýnek, správce tohoto potoka." 

Ztracené bubliny 

Vodníček vypadal nešťastně. Sedl si na kámen a povídá: "Stala se mi hrozná věc! Z potoka mi utekly moje tři kouzelné bubliny. Bez nich nedokážu čistit vodu, hladina ztmavne a rybky se budou mračit." Vichr vyskočil: "Jasně! My je najdeme! Kde jsou?" "To kdybych věděl," povzdechl si Cvakýnek. "Každá se schovala někde kolem vody a dělá pořádný zmatek." Profesor se narovnal. "Vichře, připrav čumák. A já připravím logiku." 

První bublina – U větvičky

 Na břehu stála tenká větvička, která se sama od sebe třásla. Vichr k ní přiběhl, přičichl – a bublina prásk! vyletěla vzhůru a kutálela se po větvích. Profesor jen poznamenal: "Bubliny milují výšky. Připrav se." Vichr vyskočil, udělal tři psí kotrmelce a lapil bublinu do tlapek. Cvakýnek ji schoval do své malé lahvičky.  

U mechu, který zpíval 

Druhá bublina se schovala v mechu, který najednou zpíval jako lesní sbor. Profesor se zamyslel: "Hudba k lákadlům patří - ale kde je nejsilnější?" Vichr oběhl mech dokola a zakňučel: "Tady! Tady to zpívá jako moje bříško, když mám hlad!" Bublina vyskočila z mechu – a Vichr ji s radostí chytil. 

Ta nejzákeřnější 

Třetí bublina byla jiná. Plížila se po vodě, prchala, utíkala před každým krokem a smála se tak hlasitě, až se rybky smály s ní. "Tohle bude těžké," řekl Profesor vážně. Vichr běžel sem, tam, tamhle, skákal, plaval, až byl celý mokrý. A pak Profesor dostal nápad. "Vichře, nehýbej se." Vichr ztuhnul. Bublina, která čekala zmatek a honičku, se zvědavě připlížila blíž. A jakmile byla u něj – Vichr udělal jen ťuk nosem – a bublina byla lapena. "Skvělá práce," pochválil ho Profesor. 

Vodníčkova radost 

Cvakýnek měl slzy v očích. "Pejsánci, vy jste moji hrdinové!" Voda v potoku se najednou rozjasnila, stala se čistou a třpytila se jako křišťál. Vichr se šťastně rozběhl zpátky do vody a cákal radostí. Profesor si jen sedl na kámen a s úsměvem pronesl: "Někdy stačí být chytřejší než voda… a někdy rychlejší než bublina." "A proto jsme nejlepší tým!" zvolal Vichr. A tak si všichni tři - knírači a malý vodníček - užili krásný večer u potoka, kde bylo slyšet šplouchání, smích a radost ze světa, který je plný překvapení.

3. Tajemství nočního světýlka

Byl teplý letní večer. Slunce už zapadlo, nebe bylo sametově modré a první hvězdy se tiše probouzely. Profesor a Vichr leželi na dvorku, tlapky natažené, bříška spokojeně plná a uši nastražené. "To byl teda den," oddychoval Vichr. "Já bych si klidně ještě zaběhal… jenom tak trošku…" Profesor se líně protáhl. "Počkej do zítřka, příteli. Noc je čas klidu." Jenže klid dlouho nevydržel. Z lesa se najednou ozvalo jemné "blik… blik…" Jako by se tam vznášela malá hvězdička přímo mezi stromy. Vichr se okamžitě postavil. "Vidíš to? Vidíš to, Profesore?! Někdo tam svítí! A jde to směrem k potoku!" Profesor se pomalu posadil a zamžoural očima. "To světélko tam předtím nebylo… A pohybuje se. Musíme to prozkoumat." A tak vyrazili. 

Do lesa za tajemstvím 

Les byl tichý, jen cvrčci hráli svou noční píseň. Světýlko se mihotalo mezi kmeny: tu se přiblížilo, tu vzdálilo, jako by na ně čekalo. Vichr běžel napřed, ale tentokrát opatrně. Profesor šel za ním, tlapka za tlapkou. Najednou světýlko poskočilo a zastavilo se na malé mýtině, kde rostly staré, kroucené stromy. "Profesore…" zašeptal Vichr, "myslíš, že je to duch? Nebo lesní skřítek? Nebo… nebo…" Profesor se jen zasmál: "Uvidíme." A vykročili blíž. Malá světluška s velkým problémem Když přišli až k světélku, ukázalo se, že je to… světluška. Malá, třpytivá, ale úplně zmatená. "Jé… to jsem se lekla!" pípla světluška. "Vy jste ale velcí!" "My?" podivil se Vichr. "Ty jsi byla ta záhadná hvězdička!" Světluška jemně blikla. "Ztratila jsem cestu domů. Měla jsem se vrátit na naše Velké shromáždění světlušek - každou noc společně tančíme a svítíme, abychom přinesli světlo lesu. Ale já jsem se ve větru zamotala a teď nevím, kde všichni jsou." Vichr vypískl vzrušením: "My tě tam dovedeme! Že jo, Profesore?" Profesor se usmál. "Samozřejmě. Stačí zjistit, kam světlušky letí, když se chystají na shromáždění." Podle světla, ne podle tmy Profesor se rozhlédl. "Všimni si, Vichře – tamhle, nad velkou borovicí, je slabounké žluté světlo. A o kousek dál jsou další. To budou světlušky." "Tak běžíme!" zavyl radostně Vichr – a vyrazil. Malá světluška nasedla Profesorovi na hřbet, protože s Vichrem by to nestíhala. Cesta byla krásná – noc plná hvězd, vůně borovic a měsíční paprsky tančící na cestě. Když se blížili k borovici, začalo kolem nich svítit čím dál víc světlušek. 

A pak to uviděli… 

Tanec světlušek V koruně stromů tančily stovky světlušek. Blikaly, točily se, stoupaly a klesaly jako malý světelný orchestr. Vypadalo to jako živá hvězdná obloha. "Jééé," vydechl Vichr. "To je… nádhera." Malá světluška se vznesla do vzduchu. "Jsem doma! Děkuju vám!" Najednou se světlušky poskládaly do tvaru srdíčka. A potom začaly jemně blikat takovým způsobem, že i Profesorovi zvlhlo oko. "Děkujeme vám, knírači," zaznělo světelným jazykem. "Les má díky vám o jednu ztracenou hvězdičku víc." Návrat domů Profesor a Vichr kráčeli zpět lesem, tentokrát v tichu. Ne proto, že by neměli co říct – ale protože noc byla tak kouzelná, že by slova zbytečně rušila. Až u chaloupky Vichr promluvil. "Profesore?" "Ano, příteli?" "Myslíš, že jsme dneska zachránili kousek noci?" Profesor se usmál, stočil se do klubíčka a odpověděl: "Ano. A zítra… třeba zachráníme kousek dne." A tak usnuli ti dva malí knírači pod hvězdami, obklopeni tichem a vědomím, že i v noci se dá najít světlo – stačí mít dobré oči, chytrou hlavu a rychlé tlapky. 

4. Záchrana malého srnčete

Bylo brzké ráno, krajina ještě voněla chladivou rosou a svět se pomalu probouzel. Profesor a Vichr kráčeli po lesní pěšině. Profesor si vychutnával ticho. Vichr popobíhal, čenichal ke každému stromu a každou chvíli udělal malý skok – jen tak, pro radost. "Dnes bude krásný den," řekl Profesor tiše. "Jasně!" odvětil Vichr. "Cítím to v tlapkách! A taky ve…" Najednou se zarazil, ztuhl a prudce nastražil uši. "Profesore… slyšíš to?" Z houští se ozvalo slabé, zoufalé "pííí… pííp…" Tak jemné, že to znělo skoro jako vítr. Ale nebyl to vítr. Profesor zpozorněl. "To je volání o pomoc." A oba se tiše plížili k místu, odkud zvuk přicházel. 

Srneček v nesnázích 

V husté trávě, schoulené mezi větvemi, leželo malé srnče. Jeho srst byla světle písková, hebká, jakoby ještě napůl z mlhy. Očka měla veliká, vyděšená – a tlapka byla uvězněná pod popadaným větvím. Vichr se okamžitě přibližoval. "Neboj, maličký! My tě zachráníme! Jen… jen se neboj!" Srneček zakvílel, ale když uviděl oba pejsky, přestal se bránit. Profesor přikývl: "Je zraněný a maminka bude určitě někde poblíž. Musíme jednat rychle – ale tiše." Jak uvolnit uvězněnou tlapku Profesor prozkoumal větev. "Je těžká, ale ne příliš. Když ji podepřeme a zároveň odtlačíme, půjde to." Vichr se postavil na špičky tlapek. "Já budu tlačit! Já umím tlačit nejrychleji ze všech!" "Ano," řekl Profesor, "ale teď musíš být i přesný. Počítám do tří. Jedna… dvě… teď!" Profesor zvedl větev nosem a zády, Vichr zatlačil z druhé strany – a větev se odkutálela stranou. Srneček okamžitě stáhl tlapku, ale zakymácel se. Nebyla zlomená, jen otlačená a slabá. Vichr mu olízl čumáček, jako by říkal: "Jsme tu." 

Volání do ticha 

"Teď musíme najít jeho mámu," řekl Profesor. "Srny málokdy opouštějí mládě na dlouho." Pak zvedl hlavu a dlouze, hluboce štěkl. Ne agresivně – ale tak, aby jeho hlas nesl lesem jako zpráva: Váš malý je v bezpečí. Vichr ho napodobil – trochu výš, trochu rychleji, ale se srdcem na dlani. Chvíli se nic nedělo. A pak se z dálky ozvalo jemné dup… dup… dup. Setkání s maminkou Z lesa vyšla štíhlá, nádherná srna. Její oči byly plné strachu – dokud neuviděla své mládě. Srneček pípl a snažil se postavit. Vichr mu pomohl přistrčením čumáčku. Srna k němu přiběhla a začala ho očichávat a utěšovat. Profesor ustoupil, aby jí dal prostor. Vichr si sedl vedle a tiše pozoroval. Srna se pak obrátila k oběma pejskům. Klidně, jemně, bez strachu. Naklonila hlavu – a jako by se uklonila. Její oči říkaly vše: děkuji. A pak se spolu se srnčetem ztratily v ranním světle lesa. 

Hrdinové lesa

 Vichr se obrátil k Profesorovi. "Viděl jsi to? Ona nám poděkovala! Srna! Skutečná srna!" Profesor se usmál. "Dobrý čin je vždy vidět. I když nemluvíme stejným jazykem." Vichr chvíli přemýšlel – což u něj bylo vzácné. "Profesore… Myslíš, že jsme zachránili tenhle den?" Profesor položil tlapku na jeho rameno. "Zachránili jsme víc – zachránili jsme příběh jednoho života." A tak oba knírači pokračovali lesem, lehcí jako paprsek slunce, který právě prosvítal mezi stromy. Den teprve začínal – a oni už udělali víc, než někteří udělají za celý rok.

5. Honba za ukradenou Buřtíkovou svačinou

Bylo poledne a slunce pálilo tak krásně, že se i stín schovával do trávy. Profesor a Vichr se vraceli z dlouhé procházky. A protože páneček dnes zabalil buřtíkovou svačinu, oba knírači už cítili její vůni na dálku. "Profesore," huboval netrpělivě Vichr, "já už slyším, jak na mě ty buřty volají!" Profesor klidně pronesl: "Buřtům se nevolá, Vichře. Buřty se servírují." Ale vtom oba ztuhli. Miska byla prázdná. Úplně prázdná. Ani kousíček. Ani drobek. Zmizela celá buřtíková hostina. Vichr vyskočil tři metry do vzduchu. "ZLODĚJ! ZLODĚJ V NAŠEM REVÍRU! Profesore, musíme přivolat policii! Nebo lovce! Nebo…" Profesor pozvedl obočí. "Příteli… nejdřív se podíváme na stopy."

 Stopa pachatele 

Profesor dřepnul k misce. Jemně, pomalu, s elegancí mistra detektiva. "Vidím tady… chlup. Šedý. Měkký." Vichr přičichl. "Cítím… oříšky? A… mech? A něco jako… já vím! Krtek? Ne… je to…" Profesor se usmál: "Je to veverka. Ale pozor, ne obyčejná." V tu chvíli se nad nimi z větve ozvalo: "Hihi! Jenom šikovná!" Oba knírači zvedli hlavu. Na větvi seděla veverka Čiperka, vyhlášená lesní akrobatka. Oči jako korálky, ocas jako koště a výraz jako někdo, kdo právě vyhrál závod, který si sám vymyslel. V tlapkách držela… buřtík.

Veverčí výmluva 

"Čiperko!" vyštěkl Vichr. "To je krádež! Loupež za bílého dne!" Veverka se zatvářila nevinně. "Já? Ale kdepak! Já jsem jen… ehm… ochutnávala, jestli nejsou zkažené. Víte… já mám velkou zodpovědnost vůči lesním tvorům." Profesor si sedl, zamračil se, ale přátelsky. "A proč jsi snědla celou svačinu?" Čiperka podrbala očko. "No dobře… Já jsem měla hrozný hlad. A taky… ehm… připravuju velkou veverčí hostinu. A ty buřty by tam byly… no prostě největší hvězda." Vichr vyštěkl: "Ale to byly naše buřty! Ztracené, zbožňované, voňavé buřty!" Veverka si povzdechla. "Mám na výměnu lískový oříšek?" "NE," řekl Vichr rozhodně. "Mám dva?" "NE!" Profesor však zpozoroval něco, co Vichr neviděl. 

Záhadná stopa v prachu 

Na zemi byl otisk tlapky. Velký. Kulatý. A vedle něj kapka marmelády. Profesor se zamračil. "Čiperko… ty jsi možná vzala jeden… ale zbytek svačiny vzal někdo jiný." Čiperka vyskočila. "Cože? To znamená, že mě… někdo předběhl?! To je skandál!" Vichr zavrčel. "Profesore, tohle je velký zloděj. Cítím to. Tlapka je… já nevím… taková… medová." Profesor kývl. "Přesně tak. To patří…" A v tu chvíli se ozvalo hlasité "MHRRGGHHMMM…" A lesem se rozvoněl sladký, hutný pach. "…medvědovi." dokončil Profesor. 

Medvědí omluva 

Mezi keři se objevil velký chlupatý hnědý medvěd. Na čumáku měl marmeládu, mezi drápy buřtíky – a výraz provinilého školáka. "Ech… promiňte," zabrumlal. "Já si myslel, že je to piknik pro všechny. V lese se přece sdílí… že jo?" Vichr se napřímil. "Sdílí se – ALE S POVOLENÍM!" Profesor se usmál. "Pane medvěde, rozumíme, že jste měl hlad. Ale nejde o to, že jste jedl – jde o to, že jste se nezeptal." Medvěd sklopil uši. "Tak já… já vám to nahradím. Chcete med? Nebo borůvky? Nebo… palačinky? Já umím palačinky!" Vichr špitl: "Profesore… umí palačinky…" Profesor se zamyslel… "Dobrá. Uděláme smlouvu. Ty přineseš palačinky – a příště se vždy zeptáš." Medvěd se rozzářil. "Smlouva!" A tak seděli všichni u ohně: medvěd smažil palačinky, veverka je obracela ve vzduchu a Vichr s Profesorem hlídali, aby nikdo nic dalšího nesnědl dřív, než je to dovoleno. 

Šťastný konec buřtíkové kriminálky 

K večeru se oba pejsci odvalili domů, bříška plná, tlapky unavené a srdce spokojené. Vichr si povzdechl: "Profesore… dnešní případ byl vážně těžký." Profesor kývl. "Ano. Ale vyřešili jsme ho. A hlavní je, že pravá spravedlnost není v trestu, ale v pochopení." "A v palačinkách," dodal Vichr šťastně. Profesor se zasmál. "I v palačinkách." A tak zloděj, buřty i detektivové – všichni skončili s čistým svědomím a plným žaludkem.

6. Cesta za pokladem, kde potkají čerta

Byl podzimní podvečer. Les voněl mokrými listy, vítr proháněl koruny stromů a na obloze se líně válely tmavé mraky. Profesor a Vichr se vydali na svou oblíbenou stezku, když vtom si Vichr všiml něčeho lesklého v trávě. "Profesore! Poklad! Já našel poklad!" Profesor přistoupil blíž. "To není poklad, Vichře. To je… stará mapa." Mapa byla potrhaná, rohy ohlodané od myší, ale uprostřed byla nakreslená velká X. A kolem něj nápis: "Poklad starého mlynáře – kdo se nebojí cesty do rokle u Čertovy skály." Vichr dostal jiskru do očí. "Čertova skála! Profesore, to musíme jít. Tam určitě bude truhla zlatých buřtů!" Profesor si odkašlal. "Příteli… buřty se ze zlata nedělají. Ale poklad mlynáře by mohl být cenný. A hlavně… mapa přece volá po tom, aby byla následována." A tak se vydali na cestu. 

Cesta do rokle

 Les houstl, stromy se nakláněly blíž a blíž a z dálky bylo slyšet dunivé bůůůůůch. Možná bouřka. Možná… něco jiného. Vichr šel napřed, ale tentokrát opatrněji než obvykle. Profesor si mapu nesl v tlamě a pečlivě sledoval každý krok. "Podle mapy bychom se měli dostat k… aha! Tady!" Před nimi se otevřela úzká rokle. Skalní stěny stoupaly do výšky a dole byl stín, který vypadal temnější než noc. Vichr polkl. "Profesore… tam je tma. Velká tma. Taková… čertovská." Profesor kývl. "Ano. Ale strach je jen signál, že máme být opatrní. Ne že máme utéct." A tak vešli dovnitř. 

Čert na lavičce

 Jakmile přešli první metr, ozval se mohutný hlas: "KDO MI SEM LEZE?!" Vichr vyskočil tři metry do vzduchu. Profesor jen pozvedl obočí. Ze stínu vystoupila postava s rohy, ocasem a dlouhou chlupatou srstí. Ale když vyšla blíž, ukázalo se… že je mnohem menší, než se zdálo. Byl to čertík Drnclík, rozpustilý, trochu nešikovný, ale hodně hlasitý strážce rokle. Seděl na staré dřevěné lavičce, v tlapě držel vidličku (asi na pečené brambory) a měl výraz, jako by mu někdo snědl večeři. "Hele… pejsci," řekl překvapeně. "Vy jste ta dvojka z lesa, že jo? Ten rychlej a ten chytrej?" "Přesně tak," kývl Profesor. "A hledáme poklad starého mlynáře." Čertík se podrbal rohem o koleno. "Poklad? Ten je u mě vzadu. Ale jen tak ho nedám. Musíte splnit tři úkoly." Vichr si odfrkl. "Tři úkoly? To zvládneme! Jaké?" Drnclík zvedl prstík. 

Úkol první: Hlas ticha

 "Tahle rokle je plná ozvěn," řekl čert. "Chci slyšet… nejtišší štěknutí na světě." Vichr otevřel tlamu – a chtěl něco vykřiknout. Profesor ho předběhl. Naklonil se dopředu… a jemně, sotva slyšitelně, zašeptal: "Haf." Ozvěna se vrátila jako šepot větru. Drnclík uznale hvízdl. "No páni! To jsem ještě neslyšel. První úkol splněn." 

Úkol druhý: Rychlost světla 

Drnclík se usmál. "Druhý úkol je pro rychlíka. Chci, abys doběhl tam a zpátky dřív, než spadne tenhle list." A pustil suchý javorový list. Vichr vyrazil jako blesk. Tlapky jen probleskly stínem. A když se list teprve začal otáčet ve vzduchu, byl už dávno zpátky a seděl vedle Profesora. List dopadl… Drnclík zamrkal. "No teda! Druhý úkol splněn."

 Úkol třetí: Srdce větší než skála

 Poslední úkol byl jiný. Drnclík ukázal do tmy. Za kamenem seděl malý netopýrek. Třásl se strachem – a nemohl odletět, protože mu na křídlo spadl suchý klacík. "Úkol poslední," řekl tichým hlasem čertík, "je zachránit někoho slabšího." Profesor okamžitě vyrazil. Sklonil hlavu, jemně zvedl klacík z křídla a Vichr mezitím netopýrka zahříval svým teplým kožíškem. Netopýrek se protáhl… a vznesl se do vzduchu. Obkroužil kolem nich jedno kolo, jako by říkal "děkuju", a zmizel v noci. Drnclík stál tiše. "To byl ten pravý úkol. Třikrát splněno." A pak luskl prsty. 

Poklad mlynáře 

Ze země se vysunula stará truhlička. Nebyla zlatá, ani obří, ani třpytivá. Ale byla krásná. Profesor ji otevřel nosem. Uvnitř byl svazek ručně psaných listů, pytlík pšeničných zrnek a malý dřevěný mlýnek. "To je…" začal Profesor. Drnclík přikývl. "Poklad starého mlynáře nejsou peníze. Jsou to jeho recepty. Tajemství na nejlepší chléb v kraji. A mlýnek, který dokáže umlít mouku i z radosti." Vichr si přičichl. "To voní jako buřtový chleba!" Drnclík se zasmál. "Možná z toho uděláte i ten. Kdo ví." Loučení s čertem Čertík se tvářil vážně, ale v očích mu jiskřila dobrota. "Pejsci… kdykoli budete potřebovat pomoc, přijďte. Rokle u Čertovy skály je sice strašidelná, ale já už vás znám. A kdo má dobré srdce, toho já hlídám rád." Profesor přikývl. "Děkujeme, Drnclíku." Vichr zamával ocasem. "A příště nám upečeme chleba všichni dohromady!" Drnclík se usmál tak široce, že mu povyskočily rohy. A tak se Profesor a Vichr vydali zpátky domů, truhličku nesli společně a nad hlavou jim zářily hvězdy. Byli unavení, ale šťastní. Protože každý poklad je krásný, ale ten, který najdeš díky odvaze a srdci – ten je nejvzácnější. 

7. Tajemná světla na starém hřbitově

Byl chladný, mlhavý večer. Mlha se válela po zemi jako měkká peřina a svět vypadal tišší než jindy. Profesor a Vichr se vraceli z dlouhé procházky, když tu Vichr náhle zastavil. Jeho uši se vztyčily. "Profesore… tamhle něco svítí." V dálce, za remízkem, kde stával starý lesní hřbitov, se mihotala zvláštní světla. Nebyla to světlušky. Nebyl to ani měsíc, ani lidské lucerny. Třpytila se jako malé plamínky, které tančí podle tajné melodie. Profesor přimhouřil oči. "Ano… tohle jsem ještě neviděl." "Jdeme tam?" "Samozřejmě. Zvědavost je začátek poznání." A tak vstoupili do mlhy. 

Stará brána, staré příběhy 

Hřbitov byl obehnán rozpadající se kamennou zdí. Branka vrzala větrem, staré náhrobky se krčily mezi kapradím a nízkou trávou. Ale přesto tu nebylo nic temného – jen ticho a historie. A ta světla. Vznášela se u starého dubu uprostřed hřbitova. Tři plamínky, modravé, měkké a tiché. Vichr šeptl: "Profesore… to jsou… dušičky? Nebo… duchové? Nebo… čarodějova světla?" Profesor pomalu přistoupil blíž. "Nespěchej k závěrům. Svět je plný magie, ale ne vždy strašidelné." Plamínek, který mluví Jak se přiblížili, jeden z modrých plamínků se snesl dolů… a zastavil se přímo před nimi. Mírně se vlnil, jako by dýchal. A pak se ozval malý, jemný hlásek: "Pejsci? Vy jste pejsci?" Vichr ustoupil až za Profesora. "Ano… jsme pejsci," řekl nejistě. "Ty jsi kdo?" Plamínek se třpytil. "Já jsem Horempádko. Jsem světélko vzpomínek." Profesor se uklonil. "Zvláštní jméno. Co tady děláte, vy tři?" Horempádko zhaslo a znovu zablikalo – jako když někdo pokrčí rameny. "Ztratili jsme se. Nás bylo mnohem víc – světélka, co se starají, aby hřbitov nebyl smutný. Hlídáme vzpomínky, aby nezmizely. Ale v noci přišla silná mlha a my tři se oddělili od ostatních." Vichr se naklonil dopředu. "A bojíte se?" "Trochu…" pípl malý plamínek. "Ale hlavně nechceme, aby hřbitov zůstal potmě." Profesor se zamyslel. "Pomůžeme vám najít cestu zpět." 

Cesta mlhou 

Světélka se zvedla a vyrazila kamsi do hustší mlhy. Profesor s Vichrem je následovali. Najednou se všude rozlilo světlo – nebylo jasné ani oslnivé, ale měkce zářivé. Mlhou se začaly míhat další modré tečky. Další světélka. "Tam jsou!" vykřikl Vichr. Ale než k nim doběhl, něco se zablesklo – a všechny světlušky vzpomínek odletěly. Za kapradím něco zapraskalo. A pak… hluboké "ho-ho-hooo", jako hrom. Stín mezi náhrobky Z mlhy se vynořila velká postava. Oči jako dvě studánky, tělo mohutné… A srst šedivá a huňatá. Vichr ucouvl. "Vl… vlk?" Profesor se však nehnul. "Ne. To není vlk. Je to…" Postava se zastavila – a ukázalo se, že je to starý toulavý pes, veliký jako ovčák, ale s tváří laskavou a mírnou. "Jmenuju se Šramlík," zavrněl starým hlasem. "Hledám světélka. Byla vystrašená. Chtěl jsem je odvést k jejich velkému stromu." Horempádko vyletělo nahoru. "Šramlíku! To je on! On nám pomáhá každý rok na Dušičky!" Vichr spadl na zadek. "Takže… on není strašidelný?" "Strašidelný?" zasmál se Šramlík. "Jsem starý pes, chlapče. Jediné, co umím postrašit, je špatná nálada." Profesor se usmál. "Pojďme světélka dovést zpět." 

U starého dubu 

Když dorazili ke kmeni starého dubu v centru hřbitova, modrá světélka se začala slévat dohromady – jako když se malé hvězdy vrátí na své místo na obloze. Hřbitov se rozsvítil jemnou září. Mlha ustupovala. A vše působilo klidně, tichounce… krásně. Horempádko přiletěl k Profesorovi a Vichrovi. "Děkujeme. Bez vás bychom tady dál bloudili." Šramlík zvedl hlavu. "A díky nim si budou lidé vždycky pamatovat ty, kdo tu odpočívají. Vzpomínky jsou světlo – a světlo se má udržovat." Profesor přikývl. "Správně řečeno." Vichr si stoupl vedle něj. "Takže jsme dneska zachránili celou noc?" Profesor se usmál. "Ano. A možná i pár vzpomínek." Cesta domů Když hřbitov opouštěli, světélka jemně blikala a provázela je až k brance. "Přijďte zase," pískla malá světýlka. "A nebojte se," dodal Šramlík. "Tady není žádné strašení. Jen klid, světlo a láska k těm, kteří tu odpočívají." Vichr a Profesor šli mlhou zpět k chaloupce, bok po boku. Byla to noc tichá, měkká – a plná něčeho krásného, co se nedá popsat jinak než jako dobro ukryté v temnotě.