Cesta vlakem
Délka: Krátká divadelní hra (cca 10-15 minut)
Počet postav: 4
Postavy:
Eva - Mladá žena kolem třiceti, je plná elánu a pozitivní energie. Má ráda přírodu a snaží se o každý okamžik vnímat naplno.
Petr - Středně starý muž, pracuje v kanceláři, trochu cynik, unavený životem. Nemá rád přílišné hovory s cizími lidmi.
Paní Nováková - Starší dáma, která cestuje na chatu. Je upovídaná a milá, ráda si povídá a naslouchá lidem.
Kuba - Mladý student, který jede za kamarády na víkend. Je trochu introvertní, s hlavou většinou v telefonu.
Místo děje: Kupé ve vlaku jedoucím z Prahy do Brna.
SCÉNA 1
(Světla se rozsvítí, vidíme vlakové kupé. Na sedadlech sedí Paní Nováková, která má na klíně košík s koláčky. Kuba má sluchátka v uších a hraje si s telefonem. Eva právě nastupuje do kupé s batohem a usmívá se.)
Eva:
Usměje se a kývne hlavou) Dobrý den, mohu si přisednout?
Paní Nováková:
Ale jistě, děvenko, posaďte se! Jedeš daleko?
Eva:
(Posadí se) Do Brna, jedu za kamarádkou. Dlouho jsme se neviděly.
Paní Nováková:
Tak to je krásné! (otočí se ke Kubovi) A mladý muži, vy také do Brna?
Kuba:
(Bez nadšení, aniž by odlepil oči od mobilu) Jo, do Brna. (mlčí)
Paní Nováková:
Dnešní mládež, furt jen na telefonu... (usměje se a přimhouří oči) A co vy, slečno? Vy nevypadáte, že byste byla tak často na telefonu.
Eva:
(S úsměvem) No, snažím se si cestu užít. Ráda koukám z okna, někdy jen tak přemýšlím.
(Do kupé vchází Petr, trochu znechuceně si prohlíží obsazená místa, ale nakonec se posadí vedle Evy.)
Petr:
(Povzdychne) Další vlak narvaný až po střechu.
Paní Nováková:
Ale no tak, mladý pane! Jsme všichni spolu, je tu teplo, jedeme – to je přeci důležité.
Petr:
Hm, teplo možná, ale pohodlí? Tady si člověk ani nemůže natáhnout nohy, natož aby si v klidu přečetl noviny.
Eva:
(snaží se navázat hovor) Cestujete často?
Petr:
Bohužel ano, pracuju jako obchodník, pořád na cestách. Ani nevím, jak vypadá můj byt.
Paní Nováková:
To je ale život! Takový dynamický, poznáváte nové lidi, města...
Petr:
(s ironií) Jo, to je vážně krása. (obrátí oči v sloup) Jenže někdy bych si radši lehnul na gauč a nemusel nikam jezdit.
Kuba:
(Zvedne hlavu) Mně by se to taky líbilo, ale já zatím poznávám jen školu.
Eva:
(Usměje se) A co vlastně studuješ?
Kuba:
Informatiku. Je to zajímavý, ale někdy docela náročný.
Paní Nováková:
(Natáhne se pro košík) Děti, dáte si koláček? Jsou domácí, pekla jsem je sama.
Eva a Kuba:
(najednou) Rádi si dám!
(Petr zprvu váhá, ale nakonec si také vezme koláček)
Petr:
(Ochutná) No dobře, máte pravdu, paní... koláčky umíte skvěle.
Paní Nováková:
(S úsměvem) Díky, pane. Ráda peču pro své blízké – a vy jste teď taková má "vlakovská rodina," ne?
(Všichni se zasmějí, atmosféra je uvolněná)
Eva:
Víte, cesta vlakem mi vždycky přišla zvláštní. Je to jako kdybychom na chvíli opustili náš běžný svět a byli v jiném čase.
Petr:
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Vždycky jen čekám, až budu konečně doma.
Paní Nováková:
Ale vždyť je to tak, jak slečna říká. Tady jsme všichni na cestě, nikdo se nikam nespěchá.
(Kuba poprvé odloží telefon, podívá se kolem a usměje se)
Kuba:
Asi máte pravdu... když se na to tak dívám, tenhle vlak je fakt jako malý svět.
Eva:
A za chvíli zase zmizíme, každý ve svém světě, až vystoupíme.
(Zvuk hlasatele oznamujícího příjezd do Brna. Všichni se začnou připravovat k výstupu.)
Paní Nováková:
Ať je vaše cesta šťastná, děti. Snad se ještě někdy setkáme!
Petr:
Díky za společnost. Asi bych měl jezdit vlakem častěji.
(Všichni se rozloučí, smějí se, atmosféra je uvolněná a plná radosti. Světla pohasínají.)
KONEC
te svůj text...