Čertovský mariáš

Čertovský mariáš Výhra

Po sedmém roce už věděli, že to není náhoda.

Seděli tři. Z původních zbyli jen oni. Ostatní nezmizeli najednou, odcházeli po částech. Jeden bez hlasu, druhý bez paměti, třetí bez chuti žít.

A čert?

Nikdy nespěchal.

"Existuje způsob, jak tě porazit?" zeptal se jednoho roku Josef.

Čert si promnul karty mezi prsty.

"Samozřejmě," odpověděl. "Vždycky existuje."

Podmínka byla jednoduchá.

Vyhrát tři hry po sobě.

Bez podvodu.

Bez vynechané povinnosti.

Bez lítosti.

"A co dostaneme?" zeptal se druhý muž.

Čert se lehce usmál.

"Všechno zpět."

Hráli dlouho do noci.

Karty byly těžké. Každé eso jako kámen. Sedmy jako závaží. Vzduch byl hustý, dech studil.

První hru vyhráli.

Čert přikývl.

Druhou taky.

Stěny hospody se zdály dál. Světlo jasnější. Muži si připomněli hlasy těch, které ztratili.

"Poslední," řekl čert tiše.

Třetí hra byla klidná.

Příliš klidná.

Josef držel v ruce červenou sedmu.

Kartu, kterou měl vždycky čert.

Podíval se na ni.
Podíval se na ostatní.

Stačilo ji položit.

Vyhráli by.

Všechno by se vrátilo.

"Bez lítosti," zopakoval čert.

Josef pochopil.

Pokud vyhrají, vrátí se i ti, co už odešli. Vrátí se hlasy. Paměť. Roky.

Ale někdo musí zaplatit rozdíl.

Někdo musí zůstat místo něj.

Josef položil kartu.

Vyhráli.

Ráno byla hospoda plná.

Jarda mluvil. Franta si pamatoval. Všichni seděli u stolu, jako by se nic nestalo.

Jen jedno místo bylo prázdné.

Nikdo si nevzpomněl, kdo tam sedával.

Jen když někdo míchal karty, občas mu chyběla jedna.

Červená sedma.

A každý rok, na Filipojakubskou noc, si chlapi připíjejí na štěstí.

Nevědí, že vyhráli.

Nevědí, že někdo hraje místo nich.

A že čert teď sedí na druhé straně stolu.

Protože když jednou vyhrajete nad čertem,
hra už nikdy neskončí.