Čertovský mariáš Putovní

Poprvé ji zaznamenali v malé vesnici u lesa.

Čtyři muži, pátý navíc. Filipojakubská noc. Oheň, pivo, mariáš.

Ráno byli tři.

Nikdo si nebyl jistý, kdo chybí.

Rok nato se hrálo ve městě o třicet kilometrů dál.

Stejná noc. Stejný počet hráčů. Pátý přišel poslední.

Tentokrát nikdo nezmizel.

Jen jeden muž přišel o chuť mluvit o minulosti. Když se ho zeptali na dětství, odpovídal, jako by četl cizí příběh.

Třetí rok byla hra v jiném kraji.

Nikdo z původních už tam nebyl.

Ale balíček karet byl stejný.

Na zadní straně drobný škrábanec. Vždycky na stejném místě.

Červená sedma lehce tmavší než ostatní.

Hra se přesouvala.

Ne podle lidí.

Podle dluhů.

Objevila se tam, kde někdo něco slíbil a nesplnil. Kde někdo něco získal bez ceny. Kde někdo věděl, že měl zaplatit jinak.

Vždycky se našli čtyři.

A pátý.

Čert se neměnil.

Jen oblečení. Jen hlas. Někdy mladý, někdy starý. Někdy žena. Někdy muž.

Ale oči zůstaly stejné.

Příliš klidné.

Jednou se hra objevila ve velkém městě. V bytě ve třináctém patře. Čtyři kolegové z práce, co si chtěli jen zahrát po večírku.

"Jen o drobné," smáli se.

Pátý seděl na kraji gauče.

"Jen o to, co už máte," řekl.

Ráno nikdo nechyběl.

Jen jeden z nich přestal věřit, že je něco víc než náhoda.

A druhý ztratil schopnost snít.

A třetí si už nikdy nevšiml, když někdo lže.

A čtvrtý začal každý rok na jaře cítit neklid, který neuměl pojmenovat.

Hra se totiž nepřesouvá proto, aby vyhrála.

Přesouvá se, aby pokračovala.

Když někde skončí, znamená to, že dluh je splacený.

A to by čert nikdy nedovolil.

Letos se hraje jinde.

Možná ve tvém městě.

Možná v hospodě, kde sedí čtyři muži a říkají si, že je to jen hra.

A když si přisedne pátý, nikdo si nevzpomene, kdo ho pozval.

Jen si všimnou, že balíček už tam byl připravený.

A že červená sedma leží navrchu.