Byt č.4

Byt byl levný. 

To byla první výhoda a zároveň varování. 

Dispozice seděla, okna do dvora, ticho. Majitel mluvil rychle a nerad odpovídal na otázky. Klíče předal s úlevou, jako by se jich potřeboval zbavit. 

"Sousedi?" zeptal se muž. 

"Bezproblémoví," řekl majitel. "Hlavně ten nahoře." 

Byt byl v posledním patře. 

První noc byla klidná. Druhá také. Třetí noc se probudil, protože měl pocit, že někdo stojí ve dveřích ložnice. 

Rozsvítil. 

Nic. 

Ten pocit ale zůstal. Ne strach, spíše rozpaky. Jako když někoho vyrušíte a on se tváří, že tam nikdy nebyl. 

Všiml si toho čtvrtý den. 

V bytě byl vypínač navíc. 

Nebyl v plánu. Nebyl logický. Byl na zdi, kde nebylo žádné světlo. Když ho zmáčkl, nic se nestalo. Alespoň ne viditelně. 

Zkoušel to znovu večer. 

Zase nic. Jen měl pocit, že je byt o něco menší. 

Začal si značit vzdálenosti. Krok od kuchyně k oknu. Délku chodby. Měřil nenápadně. Sám před sebou se tvářil, že je to hra. 

Čísla neseděla. 

Byt se pomalu zkracoval. Ne dramaticky. O centimetry. Tak málo, že by si toho nevšiml nikdo, kdo tu nebydlel. 

A vypínač byl pořád tam. 

Jednou v noci se probudil a slyšel zvuk. 

Ne kroky. 

Přesouvání nábytku. 

Zůstal ležet. Nehýbal se. Zvuk nebyl hlučný, spíš opatrný. Jako když někdo uklízí, aby ho nikdo nechytil. 

Ráno bylo všechno na svém místě. Jen postel stála blíž ke zdi. 

Když zazvonil u sousedů, otevřela stará žena. Dlouho se dívala přes jeho rameno do bytu. 

"Už ho používáte?" zeptala se. 

"Co?" 

"Ten vypínač." 

Zavřela dveře dřív, než se stačil zeptat. Poslední noc byl byt téměř tichý. Stěny blízko. Vzduch hutný. Vypínač teplý na dotek. 

Zmáčkl ho. 

Světlo se nerozsvítilo. 

Ale něco v bytě se narovnalo. S úlevou. Jako když se člověk konečně vejde do kabátu, který mu byl malý. 

Muž stál těsně u zdi. 

Neměl kam ustoupit. 

Ráno majitel byt znovu nabízel. 

"Prostorově útulný," psal. "Ideální pro jednoho." 

A byt č.4 byl opět o něco větší. 

Ne moc. 

Jen tak, aby se tam vešel další člověk.