Bóje

Nebyla na mapách. Neměla světlo, jen rezavý trup a zvon, který se ozýval i tehdy, když byl příliv klidný. Hlídka pobřežní stráže si jí všimla třetí den po vichřici. Kapitán tvrdil, že tam dřív nebyla. Námořní mapy mu daly za pravdu. 

"Odstraníme ji zítra," řekl. 

Moře mlčelo. 

Potápěč Marek se spustil dolů krátce po poledni. Viditelnost byla mizerná, voda těžká, šedá. Řetěz bóje vedl dolů, ale ne ke dnu — mizel ve tmě, hlouběji, než odpovídalo místu. 

To byla první chyba. 

Druhá přišla, když se dotkl zvonu. 

Ten zvuk se pod vodou nerozléhal. 

Šel dovnitř. 

Marek měl pocit, že ho někdo pozoruje. Ne zespodu. Z boku. Jako by se kolem něj něco pomalu otáčelo, přizpůsobovalo jeho pohybům. Když se podíval dolů, spatřil stíny — dlouhé, nepravidelné, jako prsty natažené po hladině. 

Rádio zapraskalo. 

"Všechno v pořádku?"

 "Ano," zalhal. "Jen… ta bóje je stará. Strašně stará." 

Na kovu byly vyryté značky. Ne čísla. Jména. Desítky jmen, vrstvy přes sebe, jako kdyby někdo psal pokaždé znovu na totéž místo. Některá byla sotva čitelná. Jiná čerstvá. 

Jedno z nich bylo jeho. 

Když se vynořil, bóje už nebyla prázdná. 

Zvon se houpal pravidelně. 

Ne podle vln. 

Podle dechu. Posádka viděla, jak Marek mlčí, dívá se na moře a pak — bez slova — sundává výstroj. Svlékl se až na kůži, jako by se vracel domů, a skočil zpátky. 

Nikdo ho nezastavil. 

Nikdo se ani nepohnul. 

Druhý den bóje zmizela. 

Moře bylo klidné. Mapy čisté. Hlídka dostala jiný úkol. Jen kapitán si všiml, že na okraji paluby někdo vyrývá nožem písmena. Pomalu. Pečlivě. 

Jméno. 

Protože bóje se nikdy neztratí. 

Jen si hledá lepší místo. 

A když ji jednou uslyšíš zvonit v bezvětří — nedívej se po světle. 

Dívá se ona.