Balada o dívce, co šla pro jablka

I. 

Stará jabloň na konci stráně

 zpívá jen v noci a potichu. 

Kdo slyší píseň té černé větve, 

tomu prý nahlédne do hříchu. 

Marie slyšela, sotva však chtěla, 

vítr jí nesl ten tichý tón. 

Matka jí říkala: "Nejezdi k stráním, 

kde večer usedá stín i zvon." 

II. 

Jednou však přešla tu starou cestu, 

košík v ruce a oči níž, 

a když šla kolem té jabloně samotné, 

zaslechla zpěv, jaký neslyšíš. 

"Mariéé, pojď… jablko spadne, 

kdo ho zvedne, ten pozná svět. 

Ale pamatuj, děvče nevinné, 

každý krok může být poslední zpětný běh." 

Marie zvedla hlavu. Větve se houpaly. 

A na nich jablko černé jak noc. 

A přesto vonělo sladce a tiše, 

volalo k sobě jak zraněná moc. 

III. 

Podala ruku jen krátkým dechem. 

Jablko padlo jí na dlaň. A jako by v ní cosi ožilo najednou, 

stín se pohnul a šeptl: "Daň." 

"Jakou?" chtěla říct. Slova se zlomila. 

Srdce jí chladlo, dech ztěžklý byl. 

Stín od jabloně zvedl svou tvář, 

tvář, kterou vítr kdysi zabil. 

"Daň za poznání," pronesl tiše. 

"Daň za krok k větvi, která chce žít. 

Daň za ty příběhy dědů a matek, 

které jste nikdy nechtěli slyšít." 

IV. 

Marie couvla ale stín couval s ní. 

A jablko v dlani pálilo víc. 

Zpod jeho slupky stékal jí do prstů 

chlad, který nepřemůžeš, i kdybys chtěl říct. 

"Polož mě zpátky," prosil hlas blízký, 

už ne stín — ale hlas její. 

"Pokud to neuneseš, budeš mnou navždy, 

já půjdu dál, ty tu zůstaň v její." 

Košík se zvrátil. Tráva se třásla. 

Marie vydechla, srdce jak led. 

A pochopila, co to znamená, 

když tě láká stín z cesty zpět. 

V. 

Ráno ji našli u jabloně spící. 

V očích měla klid,  až moc. 

A vedle ní leželo jablko zčernalé, 

jako by obsáhlo samotnou noc. 

Domů ji vezli, ale mluvila jinak. 

Pomalu, tiše, bez dřívějších slov. 

A lidé říkali: "Marie žije," 

ale v hlase jí chyběl starý kov. 

A když v noci vítr nad stráněmi zavyl, 

slyšeli mnozí v tom stínu tón: 

"Marieé, pojď… jablko spadne…" 

a ozvěna druhá: "Teď zpívám já… 

a ty jdi domů, synáčku, honem."