Ahaswer

Ahasver kráčel tak dlouho, až se cesty začaly opakovat. 

Ne místy pouze lidmi. Poznával je podle očí. Stejný strach, jiná století. Stejná pýcha, jiná uniforma. Vždycky, když si myslel, že svět se změnil, stačilo projít náměstím a slyšet dav, aby pochopil, že ne. 

Neumíral. 

Ne proto, že by nechtěl ale proto, že ho smrt odmítala poznat. Kdysi byl člověk. Řemeslník. Měl ruce, které uměly stavět, a jazyk, který se naučil mluvit příliš rychle. Ten den, kdy nesl kříž kolem jeho domu, byl horký a plný křiku. Ahasver řekl jen jedno slovo. Ne kruté. Jen netrpělivé. 

"Jdi." 

A Ten šel. 

Ale Ahasver musel jít také. 

Nejhorší nebyla věčnost. 

Nejhorší byla paměť. 

Pamatoval si tváře svých dětí do poslední vrásky — a pak přišel čas, kdy si pamatoval jen to, že nějaké měl. Pak ani to ne. Zůstaly jen pocity bez jmen. Bolest bez důvodu. Lítost bez adresáta. 

Časem zjistil, že svět si ho nepamatuje. Vždycky byl cizinec. Vždycky ten, kdo odejde dřív, než se začne ptát. 

Jednou, v městě ze skla a obrazovek, se zastavil. Ne protože by mohl — ale protože se poprvé stalo něco nového. 

Nikdo si ho nevšímal. 

Dav jím procházel, jako by byl prázdné místo. Neviditelný. Nepotřebný. Prokletí, které už ani nebudí zvědavost. 

Ahasver si sedl na lavičku a poprvé po dvou tisících letech ho napadlo, že možná tohle je konec. 

Ne smrt. 

Zapomnění. V noci se mu zdál sen. 

Ne o Kristu. Ne o kříži. 

Zdál se mu sen o domě. 

O místě, kde by mohl zůstat tak dlouho, až by se z něj stal kus nábytku. Stěna. Ticho. Něco, co už nemusí jít dál. 

Ráno vstal. 

A šel. 

Protože pochopil pravý význam trestu. 

Není to věčnost. 

Je to pohyb bez cíle. 

A tak Ahasver kráčí dodnes. Ne proto, že musí ale proto, že kdyby se zastavil, svět by si ho musel všimnout. 

A to by znamenalo, že ještě pořád existuje naděje. 

A naděje je pro prokletého muže 

to nejkrutější ze všech míst.